Zachráněna z bláta
Na zahrádce máme rybníček s lekníny. Čas od času potřebuje vyčistit. V rybníčku žijí drobné žabičky. Když došlo na čištění, muselo všechno ven, včetně bláta ze dna. Jenže žabky se vedeny svým pudem vracely stále zpět do rybníčku a protože jim nechci ublížit, zdržovaly mě v práci. Když jsem pak dal na dno nový hnůj, pak vrstvu rašeliny a hlíny a chystal se vsadit lekníny, všiml jsem si, že se bahno trochu pohupuje. Hrábl jsem do něho – a tam bojovala o život žabička. „Kde ses tu vzala?“ Tak jsem ji opláchl ve vodě a pustil ven. Málem doplatila na svůj zvyk žít v rybníčku a utopila se v bahně.
Když čtu dnešní verš , tak si na tuhle událost vzpomínám. Jak moc se podobáme této žabičce – stále se vracíme zpět do bahna, ve kterém jsme si zvykli žít, a myslíme si, že nám tam bude dobře, i když situace začíná být životu nebezpečná. Obdivuji našeho Pána, že má s námi trpělivost – mnohem větší, než já tenkrát s žabičkami.
Jak je úžasné vědět, že Pán Bůh nemá zálibu v smrti, není mu lhostejný náš osud. Trpělivě nás chce vytáhnout ze záhuby z prachu, z bláta a připravit nám knížecí život.
z knihy – Cestou životem
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Žalm 113,7.8