Oříšek

 Jak mnozí víte, brali jsme se s Pavlem ještě jako studenti (oba jsme měli uzavřený bakalářský stupeň studia) a já jsem se nemohla dočkat, až budu mít miminko. Dočkala jsem se nakonec dříve, než jsme původně plánovali, a v následujících letech se moje mateřské touhy uspokojily mírou vrchovatou ☺.

V letech 1995 - 2005 jsem byla se třemi dcerami doma a to bez jakékoliv předchozí praxe v „personálním managementu", který jsem vystudovala. Modlila jsem se a přemýšlela, co budu dělat po mateřské. V roce 2004 mě Pán velmi zvláštním způsobem „donutil" jít znovu studovat a dal mi „chtění i činění" i požehnání při studiu. Bylo skvělé, že jsem až do ukončení magisterského stupně studia sociální politiky a sociální práce v Brně v červnu 2007, nemusela do práce a mohla zvládnout skloubit studium a rodinu.

Mezitím v létě roku 2005 mi Jaruška Beková při rozhovoru o mém hledání uplatnění po desetiletém pobytu doma s dětmi doporučila seznámit se s Janou Filipiovou, která už dlouho měla na srdci pracovat v sociální oblasti, ale neměla k tomu spojence. S Janou jsme se sešly, a když jsme mluvily o tématu, Jana se mě zeptala: „Kdyby sis mohla vybrat, co bys nejraději dělala za práci?" Odpověděla jsem: „Nejraději bych dělala sociální práci v nějaké křesťanské neziskovce." V průběhu tohoto rozhovoru mi přišla na mysl letitá známá, se kterou jsem se vídala v průměru jednou za rok, ačkoliv byla z Olomouce - Lenka Malíčková. Ihned jsem ji zavolala a položila ji tutéž otázku, co před chvílí Jana mě. Asi Vás nepřekvapí, že její odpověď byla totožná s tou mou. Rázem jsme byly tři, které měly podobnou touhu. Přesně akorát na založení občanského sdružení. Žebřík, o. s. byl po jistých potížích se zněním stanov zaregistrován ministerstvem vnitra v prosinci 2005.

Protože jsem v té době měla před sebou ještě rok a půl magisterského studia sociální práce a doma tři děti, neměla jsem zatím kapacitu se práci v občanském sdružení věnovat (což jsem také od počátku avizovala).

Lenka s Janou začaly v Olomouci spolupracovat s rodinami dětí postižených autismem. Kromě organizování kroužku pro tyto děti výrazně napomohly vzniku občanského sdružení JAN - Olomouc (Jdeme autistům naproti), které dosud v Olomouci úspěšně působí. Jinak ale Žebřík strádal nedostatkem členů pracujících na jeho rozvoji a také nevyhraněností vize, co a pro koho dělat.

V lednu 2005, začala k nám do sboru chodit dívka z Ukrajiny, která pracovala v Oděvním podniku Prostějov - Tatiana Iljina. Postupně jsme se sblížily a spřátelily se. V rámci studia jsem musela vypracovávat řadu seminárních prací a jako téma jedné z nich jsem si zvolila situaci pracovnic z Ukrajiny v OP Prostějov. To mi umožnilo právě přátelství s Táňou, která přesvědčila své krajanky, aby vyplnily dotazníky, které jsem jim poslala. Profesora, který seminární práci četl, téma natolik zaujalo, že mi doporučil, abych se jím zaobírala i ve své diplomové práci, což jsem následně také udělala.

V březnu 2007 jsem docházela na ubytovny, kde bydleli Ukrajinci a dělala s nimi rozhovory pro svou diplomovou práci. Pohnuté osudy mnohých z nich se mě hluboce dotkly a vnímala jsem silnou touhu podat těmto lidem pomocnou ruku. To, co jsem prožívala, jsem rozsoudila jako Boží vedení ve věci svého povolání, za které jsem se již delší dobu modlila.

Roční práce na diplomce mi dala jistou znalost problematiky a také určitou kvalifikaci se v této věci angažovat. Nic víc jsem ale neměla a potřeb bylo moc. Potřebovala jsem nástroj, skrze který se bude pomoc realizovat. Potřebovala jsem spolupracovníky různých profesí. Potřebovala jsem prostory a peníze na jejich zařízení. Potřebovala jsem podporu - duchovní, duševní, odbornou a politickou:-). Pán Bůh to věděl a naplnění těchto potřeb měl - jak se následně ukázalo - připraveno.

Velmi mě v celé záležitosti podpořil tehdejší pastor Pavel Čep, který mě celou dobu motivoval, abych nehledala zaměstnání ve světských organizacích, ale abych „udělala něco svého". Věřím, že i jeho modlitby připravily naplnění všech potřeb, které provázejí vznik podobné organizace. Pavel navíc hned nabídl ze sborových zdrojů finanční pomoc vznikajícímu projektu a z Boží milosti jsme dostali i mnohé dary od jednotlivých křesťanů. Je jasné, že bez této finanční podpory bychom daleko nedošli, protože první peníze z dotací přišly až téměř rok po započetí aktivit.

Věděla jsem, že mnozí imigranti mají nedostatek informací (všeho druhu), proto jsem jim chtěla zpřístupnit internet tím, že je zaškolíme v práci s PC a umožníme jim internet zdarma využívat příp. s pomocí. Zkvalitnit jejich život v ČR by také mohlo sociálně­ právní poradenství, k jehož poskytování jsem právě získala kvalifikaci. Bylo jasné, že jejich integraci do naší společnosti výrazně podpoří, když se lépe naučí češtinu, proto další poskytovanou službou měly být kurzy ČJ. To byly základní aktivity, které jsem vnímala jako klíčové, aby pomoc cizincům byla účinná. Celý projekt byl tedy od počátku pojímán více jako sociální než jako misijní, i když naší touhou a snahou bylo a je nenásilně tyto oba prvky spojit. Věřím, že prakticky projevená láska otvírá lidská srdce a vzbuzuje otázky. Chci být připravená na ně odpovídat.

První, koho jsem získala ke spolupráci, byla Lenka Malíčková - taktéž vystudovaná sociální pracovnice. Lenka souhlasila, abychom zařízení pro pomoc cizincům, které jsme později nazvali „Centrum podpory cizinců", provozovali pod hlavičkou námi dříve založeného občanského sdružení Žebřík. Lenka byla a je pro Centrum klíčová tím, že se na rozdíl ode mě nezalekla postupně se odhalující administrativní zátěže, jež s sebou podobné „podniky" nesou. Dokázala do celé aktivity vnést systém a pořádek. Díky ní jsem práci nevzdala pod vlivem strašáků jako „standardy sociální práce", „daňové přiznání", „bezpečnost a ochrana zdraví při práci", „peněžní deník", „evidence doručené pošty", „daňové doklady" a další a další podobné nezbytné formality.

Když ještě byla v Prostějově Táňa, slyšela jsem od ní, že v CB se nějaký Jirka Burda dobrovolnicky věnuje Ukrajincům a učí je práci na počítači. Prakticky jsme se neznali, když jsem mu volala, abych ho pozvala k účasti na projektu. Jaké bylo moje překvapení, když mi sdělil, že se právě oženil s dívkou z Ukrajiny a že je sice dost vytížený, ale tento projekt ho velmi zajímá. S Jirkou jsme získaly vydatnou pomoc v technických záležitostech (nákup a správa počítačů), vynikajícího lektora pro kurzy PC a velmi pracovitého, zodpovědného a pečlivého kolegu. Jeho žena Saša nám také od počátku prakticky pomáhala.

Podobně snadno jsem získala příslib spolupráce od Pavla Slepičky, kterého jsem také téměř neznala, ale vytipovala jsem si ho jako možného lektora ČJ. I když neměl skoro žádné zkušenosti s výukou cizinců, ihned souhlasil a dosud se v projektu aktivně angažuje. Je skvělé, že Pavel je také naprosto zodpovědný, spolehlivý a loajální člen týmu. Vím, že takové spolupracovníky každý nemá. Na všech vidím Kristův charakter a jsem za ně vděčná. Tak jsem během krátké doby měla pohromadě základní tým, který se později ještě rozšiřoval. V listopadu 2007 jsme si šli prohlédnout jediné volné nebytové prostory (z majetku města), které byly ve vytipované lokalitě volné, a shledali jsme, že se pro naše účely hodí. Pak už nabraly události poměrně rychlý spád.

Shodou „náhod" se náš sbor právě v době, kdy jsem domlouvala pronájem prostor pro CPC, dostal do situace, kdy v KaS centru, kde jsme do té doby mívali shromáždění, zvýšili nájem na neúnosnou míru a sbor by se tak neměl kde scházet. Ačkoliv prostory CPC byly docela malé a nezařízené pro účely shromáždění, umožnily nám bez přerušení se v neděli scházet. Bratři a sestry ze sboru přijali tuto možnost jako řešení momentální nouze a velmi se nasadili, aby prostory byly co nejdříve provozuschopné a vybavené alespoň tím nejzákladnějším. Za to jim patří velký dík. A tak se stalo, že po hektickém prosinci 2007 jsme od ledna 2008 mohli začít provozovat Centrum podpory cizinců a začít nabízet služby cizincům.

Počátky byly velmi skromné a dnes musím říct, že to byl rok dost náročný po všech stránkách. Všechno jsme dělali poprvé, bez zkušeností a nutno přiznat, že často poněkud těžkopádně - od propagace, přes jednání s politiky a různými úřady, sestavování rozpočtu, psaní žádostí o dotace po samotný kontakt s cizinci. Také vzájemné se poznávání v pracovním týmu, komunikace a řešení prvních konfliktů nebylo vždy jednoduché. Zpočátku se nám nedařilo získávat dotace a finanční nejistota byla velká. Nemohli jsme dostatečně vybavit prostory a platili jsme jen naprosto nezbytné položky. Díky Bohu se vždy našli ochotní dárci z řad církve, takže jsme neodkladné platby mohli pokaždé včas uhradit. Většina z nás pracovala bez výplaty a nevěděli jsme, zda a kdy se bude jednat o placenou práci.

O to radostnější byly první úspěchy: cizinci, kteří přicházeli a měli zájem o naše služby, první úspěšné intervence do jejich situací, potěšení cizinců, že pro ně někdo něco v Prostějově dělá, úřad, který ocenil, že jsme začali pracovat na tomto poli neoraném a nabídl nám spolupráci, zpráva o první přidělené dotaci, úspěšná registrace poradenství jako sociální služby, první výplaty všem za odvedenou práci, zájem místních a regionálních médií o naši činnost... Tuto poslední část svého povídání píšu na sklonku února 2010, kdy na projektu Centra podpory cizinců pracuji společně s ostatními již dva a půl roku. Jsem šťastná, že s Boží pomocí se daří projekt realizovat a dále rozvíjet.

Za tu dobu jsme poskytli poradenství asi stovce cizinců, přičemž s částí z nich pracujeme dlouhodobě. Vzdělávacími kurzy prošel podobný počet imigrantů. Vznikla mnohá přátelství. Získali jsme cenné zkušenosti a znalosti problematiky života cizinců u nás. Naučili jsme se spravovat neziskovou organizaci a získali jsme osobní kontakty v dalších organizacích, státních i nestátních. Stále se však potřebujeme učit, zkvalitňovat všechny naše služby a více přinášet lidem evangelium.

V minulém roce jsme konečně dostali (ač s velkým časovým zpožděním) dostatek dotací, aby všichni pracovníci mohli být dostatečně odměněni za svou práci a co víc: prostory Centra jsme vybavili novým nábytkem a zařízením. Podařilo se nám hospodařit tak, že nám zůstal z loňského roku přebytek, se kterým - jak doufáme - budeme schopni překonat první měsíce roku, kdy jsou ještě dotace v nedohlednu, ale výdaje nepočkají.

Náš Bůh je svrchovaný, chce pro svoje děti to nejlepší a někdy jsou Jeho cesty velmi překvapivé. Kdo mě zná, ví, že po vrchovatém naplnění mých mateřských tužeb mými třemi dcerami, jsem ani náhodou neplánovala další dítě. Manželovo občasné, nikoliv však vážně míněné (i on má rád pohodlí, které přichází s osamostatňováním se dětí) popichování na téma „Vojtíšek" jsem srdnatě odrážela konstatováním, že my bychom určitě měli zase nějakou Helenku nebo Zdeničku a že mít tři dcery je stylovější než čtyři. Přesto se stalo, že v létě 2009 jsem se opakovaně cítila vedená (skrze sny a další podněty) do dalšího rodičovství. Modlili jsme se a řekli si, že tomu dáme jednu šanci a jestli je to „nápad" od Pána, uskuteční se. Modlila jsem se, ať se děje Boží vůle a jestli On chce, ať je to tentokrát kluk. Teď mám tři měsíce před porodem a dle ultrazvuku čekáme syna.

Netušila jsem ovšem, že v létě se modlili za dalšího potomka i Malíčkovi, proto jsem byla opravdu překvapená, když mi Lenka před pár týdny sdělila, že je také těhotná. Termín porodu má přesně čtyři měsíce po mě, v září.

Připouštím, že mi stávající situace dělá trochu starosti. S Lenkou jsme jediné dvě zaměstnankyně Žebříku, ostatní mají jen malé úvazky na dohody o provedení práce nebo nám svou práci fakturují. Veškeré poradenské, správní, organizační, fundraisingové a administrativní činnosti dosud zajišťujeme my dvě. Já bych měla odejít na mateřskou dovolenou začátkem dubna, Lenka začátkem srpna.

Podařilo se nám najít náhradu za můj úvazek v poradně, kde je ze zákona vyžadováno vzdělání sociálního směru minimálně na úrovni VOŠ. Díky Pánu je naše posila věřící a je členkou BJB v Olomouci. Část koordinační a administrativní práce převezme postupně Alenka Křížová z našeho sboru s tím, že by práci v Centru coby placený misijní pracovník církve měla postupně rozšířit o misijní a evangelizační rozměr např. formou volnočasových aktivit pro matky s dětmi.

Přesto ještě potřebujeme jednoho až dva pracovníky (na částečné úvazky), ideálně věřící křesťany s postoji služebníka, zralé osobnosti s organizačními schopnostmi, kteří se nebojí administrativní zátěže a kteří povedou a rozvinou naši práci dál. Nutno podotknout, že práce v malé neziskové organizaci nenese žádné jistoty (proto není zrovna nejvhodnější pro živitele rodin), zato obětavosti a loajality vyžaduje hodně. Hledání nových pracovníků je o to složitější, že zatím netušíme, jak letos dopadneme s dotacemi (Olomoucký kraj a město Prostějov) a klíčová dotace MPSV, ze které platíme lektory kurzů, koordinátora a administrátora všech aktivit a půlku provozních nákladů, zatím nebyla vyhlášena a ani není jasné, kdy ji vyhlásí (loni to bylo v září a peníze přišly v půlce prosince, do té doby jsme neměli jistotu, že budeme mít z čeho zaplatit náklady na integrační aktivity). Takže hledáme nové pracovníky (nic jiného nám nezbývá), ale nemáme jim moc co nabídnout #. Věřím, že Boží vůlí není, aby sotva rozjetá práce zanikla, ale naopak, aby se rozvíjela a nesla ještě hojnější ovoce. Modlíme se a vyhlížíme Jeho řešení, pracujeme dál, dokud nepředáme naši práci dalším, i když moje představa byla, že touto dobou už budu doma chystat „hnízdo" pro nového človíčka a Lenka by možná taky své nevolnosti lépe snášela v klidu domova. Určitě i po narození potomků zůstaneme nadále ve výboru Žebříku a budeme jeho další směřování koordinovat z této pozice. Denní výkonné řízení organizace a přímou práci s cizinci však musíme předat jiným a dát nyní maximum péče svým dětem.

Prosíme čtenáře o přímluvné modlitby, aby tento rok plný změn dopadl pro Žebřík a Centrum podpory cizinců dobře a aby změny byly pro celou práci přínosné.

Děkuji a těším se, že za pár let napíšu další pokračování tohoto seriálu o historii Žebříku - organizace pro křesťanskou sociální práci.

Jana Rozehnalová