Oříšek

Řekla bych, že do dvaceti let jsem neměla ani potuchy o Bohu. Ve škole jsme byli vyučováni „moderně“- vše bylo vysvětleno. Bůh není, víra je pro staré babičky a Darwinova teorie vše potvrzuje. Navíc rodiče mi tento názor nijak nevyvraceli a u nás doma se žilo tak, jako by Bůh nebyl. Kolem sedmnácti, jsem začala přemýšlet o smyslu života a napadlo mě, že svůj smysl najdu tím, že budu pomáhat lidem kolem sebe.  Dokonce moje slohová maturitní práce byla o tom. A já se tehdy rozhodla, že po škole nebudu sedět v kanceláři, ale udělám si nástavbu na zdravku.

Jeden rok jsem sice v kanceláři seděla, ale potom jsem odešla do fakultní nemocnice v Olomouci,  kde jsem pracovala  jako sanitárka u lůžka a přitom si dělala dálkově zdravotní školu.

Ale  musím říct, že ani práce s lidmi mě úplně nenaplnila a já jsem se ptala dál. Co je tedy smyslem mého života? Rodina, manžel, děti? To je sice hezký, ale co když ani můj muž mě nebude mít stále rád. Uvědomovala jsem si, že toužím po jistotě a bezpečí a myslím, že je to hluboká potřeba každé ženy.

Tehdy jsem bydlela na ubytovně a bylo nás tam spousta mladých lidí, občas jsme se scházeli. Moje kamarádka začala cvičit jógu a nejen to, postupně přestala jíst maso, měla vystavené obrázky u kterých předříkávala mantry. Bylo to pro mě zvláštní, ale snažila jsem se to respektovat, když jsme tak seděli společně a povídali, začal jeden kluk mluvit o Bohu o Ježíši Kristu , že je to jediná cesta k Bohu. Poslouchala jsem a řekla: „To je sice hezké, ale já v Boha nevěřím“. On mi tehdy řekl: „ Jestli budeš Boha hledat upřímně, on se ti dá poznat“.
A já tehdy, když jsem byla sama jsem řekla „Bože, nevěřím v tebe, ale jestli jsi, dej se mi poznat!“
Nic zvláštního se v tu chvíli nestalo, ale Bůh moji  první modlitbu slyšel.

Zanedlouho jsem byla pozvána na sjezd mládeže Církve bratrské do Prahy. Bylo to tehdy dva roky po sametové revoluci, kdy se mohli křesťané svobodně shromažďovat. Překvapilo mě, že je tu tolik mladých lidí a ještě víc mě ohromila láska. Ne, to nebyly sladké úsměvy, ale já to hmatatelně cítila. V bibli je psáno „ Bůh je láska“ a oni tuto lásku odráželi. Najednou jsem zatoužila mít to, co mají oni. Při jednom společném večeru řekl kazatel, že kdo by chtěl příjmout Ježíše Krista do svého srdce jako svého Pána a Spasitele, že to může učinit nyní. To, že poslal Bůh svého syna Ježíše, aby zemřel za moje hříchy jsem moc nechápala. Nežila jsem přece tak špatně a ani jsem se necítila nějak hříšná.......... Ale Ježíše jsem toužila v srdci mít. Rozum mi říkal, nebuď hloupá, ty přece nevěříš, ale srdce volalo ano. Potom jsem zaslechla slova Ježíše ústy kazatele „Kdo ke mně příjde, toho nevyženu ven“. Ten večer jsem pozvala Ježíše do svýho srdce a můj život se začal měnit.

Když jsem přijela domů, chtěla jsem žít dál jako předtím - nikdo přece nemusí vědět že“věřím“, ale nešlo to, já začala poznávat, že se něco změnilo. V té době jsem začala pracovat na oddělení LDN.

Tady to bylo mnohem těžší prokazovat lidem lásku, zvlášť když ani moc na moji snahu nereagovali, mnohdy neděkovali, práce těžká a já jsem začala být nešťastná sama ze sebe. Uvědomovala jsem si, jak málo dokážu milovat. Volala jsem k Bohu, aby mi pomohl  moje malé princezny. Nejsme dokonalá rodina, ale jsme Pánu Bohu vděčni jeden za druhého.

Dáša