Oříšek

Dnes jsme poprosili o rozhovor kamarádku Romanu Morisovou, která žije v Kanadě a momentálně je tady u nás, ve svém rodném městě Prostějově na delší dovolené i se svou rodinou.

„Ahoj Romčo, mohla bys nám říct, co znamená slovo misionářka, co si pod tím máme představit?"

„Když budu mluvit o sobě, tak já jsem to spíš pojala v tom smyslu jako, dělník. Pán Bůh mi ukázal, proč by mě chtěl mít na nějakém jiném místě. Ve starém zákoně, když se stavěli hradby Jeruzaléma, tak je stavěli pospolu a když někde ta hradba zaostávala, tak zavolali o pomoc a řekli, my potřebujeme tady teď pomoct. Aby ty hradby vyrůstaly společně.“

„Takže se to dá pochopit, že někdo zavolá a jdeš. A teď mi řekni – a víš proč tam jdeš ?“

„Když člověk uvěří v Pána Ježíše a najednou zjistíš, z čeho tě vytáhnul a vidíš, že ti říká běž a řekni to, protože já mám tu moc i pro někoho dalšího. A ty lidí jsou ve stejném průšvihu , třeba v menším, ale jsou v problému. Běž a řekni jim to, že já jim můžu pomoct. Člověk se ptá , potřebuje mě Bůh k tomu, nebo nepotřebuje?Vybral si nás, zvolil nás k tomu. V písmu je napsané, že my jsme jeho tělo, jeho ruce, jeho ústa. On si to tak zvolil

Tak jako designér když chce, aby nějaká věc fungovala určitým způsobem. Tak Pán Bůh si to zvolil, abychom my se dozvěděli o něm tím, že někdo jde a řekne :“ Hej, dívej co pro mě  Bůh udělal, a může udělat i pro tebe..“ Myslím si, když Pán Bůh má lidi s kterými může pracovat a může je poslat, tak je to dobrý. Někdy je fakt, že třeba lidi nemá.

„Takže by se dalo říct, že jsi se dala Pánu Bohu k dispozici?“

„Jo. Víš já si myslím, že je to takový přirozený důsledek toho, když vidíš, že jestliže byl Pán ochoten mi pomoct, přestože jsem ho ignorovala celou dobu,jestliže On je smyslem života, tak si člověk řekne tak pro co jiného má člověk žít?“

„No Pán Bůh zavolal a kam Tě povolal?“

„Jde o to, že se člověk otevře a řekne:“Bože, já jsem k dispozici. Takže, Božímu povolání jsem porozuměla, je to v Písmu, cítila jsem to v srdci. Člověk opravdu chce, ale neví kam? Pamatuji jsi, že jsem tenkrát byla v Anglii u věřících lidí v takovém malém sboru. Přijel tam misionář a začal mluvit o okně mezi 10 a 40 rovnoběžkou a to jsou země, kde je nejméně mluveno o Kristu. A tenkrát jsem v modlitbě řekla“ Pane, já jsem připravená, řekni mi kam mám..  A ještě v té modlitbě mi přišlo do srdce :Pákistán

Byla jsem překvapená. Když jsem šla z modlitební domů, hned jsem si našla takovou modlitební knížku, kde je přesně psáno o každé zemi .Je tam přesně psáno o každém národu a jaké jsou potřeby uvedeného národa. Je, že já jsem o Pákistánu skoro nic nevěděla. Na konci tam bylo uvedeno, je tady málo pracovníků. Bylo to volání pracovníků /dělníků/ do práce. Všechny tyto věci se mají přezkušovat. Tak jsem řekla :“Pane, jestli jsi to opravdu Ty, tak Ty utvrdíš v tom a všechny cesty otevřeš. Dennodenně jsem se za ty věci modlila rok a půl. A stalo se tolik věcí a pak všechno se to otevřelo, až takovým zvláštním způsobem.

„Řekni nám, prosím jak jsi to prožívala v Pákistánu?“

„Ze začátku to byla romantika, krásný. Všude se nosily hábity. Bylo to jiné, já jsem byla zvyklá na džíny, pořád. Bylo to jiné, než jsem si myslela. Myslela jsem si, že to bude nějaká zbídačená země. Muzika všude na ulicích , rozesmátí lidé. Ženy tam nebylo moc vidět. Bylo to zvláštní – byla tam chudoba, ale veselo. Měly jsme tam ženský tým, bylo nás v týmu pět. Měly jsme tvrdý režim. Ráno vstávat, ztišení, návštěvy,udělat oběd. Chodily jsme a prodávaly knihy – po lidech a tak jsme získávaly kontakty s lidmi. Kamarádily jsme s nimi, učily jsme je anglicky, aby s námi měli možnost vůbec mluvit. Prožívala jsem tam trochu rozčarování. Nedalo se s nimi moc bavit. Neustále mluvily o mejkapu, o vlasech o pleti, nehtech. Cítila jsem se s nimi dobře, jsou tam  ty dívky přátelské. Pamatuji si, že jsem se vrátila tenkrát do domu, kde jsme bydlely a  přemítala jsem o tom: Proč jsem vlastně tady ? -prach je tady, horko je tady, jídlo tady pořádné není a těma holkama se bavit nedá.. Už mě to přešlo. Po měsíci, takové to první okouzlení  odejde. Zjistila jsem, že máme málo společného a že někdy, ani nevím, jak začít konverzaci. A jak tam tak sedím a modlím se a říkám si ještě dva roky, co já budu dělat? Teď jsem to cítila jak to všechno opadává ta nádhera, exotika, to nadšení...A najednou mi přišly na mysl slova jedné písně . Je to američanka a v té písni se zpívá: „Nic, kromě lásky, půjde do toho znovu.....A jakoby mi Pán ježíš řekl: „Je to moje láska, a je to ta, která půjde znovu do toho. Kdybych tu neměla, a jela tam jenom

pro to nadšení a pocity – po tom měsíci – konec. Ale já jsem cítila jak mě NA TOM DNĚ - Pán nabíjel !  Věděla jsem Kristus mě zavolal a On mě tam chce. Postupně jsem je začala vidět jiným způsobem a začala jsem mluvit na jejich úrovni. Dokázala jsem se s nimi sblížit.

„Řekni nám, co bylo pro tebe nejtěžší?“

Kromě Pákistánu jsem byla i v Nepálu. Po tom co jsem duchovně prožila s hinduismem, jsem se trochu bála jet do Nepálu. Udělala jsem tak trochu smlouvu s Pánem Bohem a řekla jsem mu, že se nechci do těch chrámů různých model dívat. Je  to silný zážitek, když vidíš lidi jak uctívají kameny, nebo šeredit si obličej podle tváře té modly. A jek je to napsané  v Písmu, že jakou modlu uctíváš – tak potom budeš vypadat – absolutní pravda. My to v dnešním světě nevidíme. Tady maximálně, když uctíváš peníze tak jsi mamonář a tak. Ale tam je to vidět na těch lidech i fyzicky. Ti lidé tomu otročí a nevidí to.

„Viděli jste, že by tam někdo uvěřil?

Vzpomínám si na jednu dívku, měla to doma hodně špatné, říkali jí, že je tlustá, škaredá, že se nikdy nevdá, a my jsme se snažily chodit za ní a vysvětlovat jí, jak to vidí Bůh a že ten Jeho pohled na ní je jiný. V božích očích, člověk má hodnotu, protože jej Pán Bůh stvořil. Já jsem jí dala takovou knížečku, která mě osobně moc zaujala a je to jakoby o pastýři a jedné holce, která se jmenuje Veliceustrašená. A jak ji ten Pastýř vede, z té Veliceustrašené na Chváluaslávu. V tom příběhu ona prochází takovým poznáním: Napřed si myslí, že je to jenom pastýř a potom, že je výjimečný a že je Boží syn. A má moc ji proměnit. Ona si to

přečetla a pak to sama řekla, že ta postava , jak tam je ten Boží syn – není to ten Ježíš z Bible? A ona začala sama přicházet na to, že Ježíš, není jenom prorok, ale je to Boží syn, který má moc. A po té, co ona na to tak sama přišla, tak její otec jel do Mekky  a dělají tam pouť vždycky jednou za život. Tatínek víc mluvil se svou dcerou. Potom si  nás zavolali a řekli nám:“Můžete chodit, ale už nesmíte mluvit o Kristu. To pro nás to bylo strašně těžké. A řekly jsme, my nemůžeme přijít bez Krista, protože on žije s námi.

„Jak jste se seznámili s Filipem?“

„Seznámili jsme se v Pákistánu.

„Tak mi řekni, co teď – ty a misie?“

Teď je to těžké, s těmi dětmi je to úplně jiné. A jak jsme se vzali tak jsme se rozhodovali jestli jet rovnou nebo né. Nějak jsem se necítila na to, že bych mohla někde jet, být těhotná a porodit děti. Protože vím, kam bychom jeli. Já jsem tam byla. Tam, kam bychom šli to je na severu Pákistánu a tam snad ani není nemocnice. Ta cesta

je hrozná,jede se v horách 15 hodin v autobuse. A lety tam jsou málo kdy. Jsou tam vysoké hory a kvůli povětrnostním podmínkám jsou lety často třeba na tři dny zrušeny.

„Takže máš pocit, že jsi tě Pán Bůh teď třeba vůbec nepoužívá?“

„Já si myslím, že Pán Bůh má na všechno svůj čas. To, že jsme se nevydali , nevím ani jestli jsme zralí na to jako rodina. Protože je to jiné, být tam samostatně, nebo jako manželský pár. Abys našla ten svůj úkol  a jaký má manžel a plus do toho děti. Vždycky si říkám, že když Boží duch zavěje, tak jakoby toho člověka vezme a je možné, že najednou tě někam položí a nechá tě tam na nějakou dobu a já věřím, že zase třeba zavěje.

„A myslíš si, že to nemá žádný význam, že třeba pomáháš v besídce někdy v maňáskovém divadle?“

„Abych se ti přiznala, je to trošičku můj osobní problém. Když člověk do něčeho takového vstoupí, potom si říkáš, Pane používáš si mne takhle a nebo  mám být jenom tam. Ale my to přitom s Filipem víme, že začátek vždycky je to, když Pán tě používá ve sboru, tam kde jsi. A Pán, když tě vyšle někam jinam, tak děláš to stejné co jsi dělala, tam kde jsi byla, ale děláš to někde jinde. Chtěla bych, aby mě Pán používal moc, i když ta intenzita je jiná když jsi svobodná a nebo ženatý či vdaná.“

„Myslíš si, že to má ale menší význam?“

„To vím, že to menší význam nemá. Když člověk opravdu pro Pána Boha žije, Tak je to jedno jako jestli tady, nebo v Pákistánu a nebo kdekoliv. Já třeba teď vím, že to, že jsme tady, je to svědectví pro rodinu. Já věřím tomu, že Pán Bůh chce povolat více lidí z naší rodiny. Já mám velkou rodinu tady. Povolal už moji mamku, povolal Marťu.  Martě dal manžela a tak dál..

„Ještě mi řekni nějaké motto, nebo něco, co tě provází životem?“

„Myslím, že ať už člověk prochází čímkoliv na té cestě životem i té cestě víry – a říkáme si to i s Filipem, že bez Ježíše, by nemělo nic smysl. I v těch zkouškách a  při všem čím člověk prochází, že s námi zůstává a že to s námi nese. V jistém úseku života jsem byla nabytá, v určitém období , jsem potřebovala spíš táhnout. Je úžasné, že Kristus tě má rád – když jsi nabytá i vybitá. On tě neopustí je pořád s  tebou.

Díky za rozhovor Pavla.