Oříšek

Ahoj kamarádi, všechny vás zdravím. Taky se už těšíte na jaro? Já moc! Je to moje nejmilejší roční období. Zmrzlá a mrtvá země se rozehřívá a sluníčko z ní vytahuje překrásné jarní květiny. Ani nevím, kterou mám nejraději. Petrklíče, sněženky, fialky, tulipány, nebo narcisky.

To, že ze zmrzlé a mrtvé země vyrůstají nádherné a voňavé kvítky je Boží zázrak.
Je to krásné podobenství o tom, že tam, kde je mrtvo, smutno a není žádná naděje, může Bůh dát nový život, radost a novou naději.
Jaro je obdobím nové naděje. Proto jsem dnes pro vás připravila jarní povídání.

Květinová cibulka

V jednom malém skleníku ležela mezi květináči, zahradním nářadím a pytli plnými hlíny malá bednička. V ní odpočívala květinová cibulka. Byla malá, zahnědlá a jaksi scvrklá. Zahradník pečoval o všechny stromky, květiny i keře v zahradě. Jenom malá cibulka ležela sama v bedně.

Zvenčí klepala na skleněnou stěnu svými větvičkami hrdá růže. „Cibulko", volala na ni,"zahradník na tebe dočista zapomněl? Nejsi tam vůbec k ničemu, ani k jídlu se nehodíš."

Cibulka si povzdychla. Ach, jak ráda by rostla vedle růže. Dříve byla růže nádherná. Kvetla červeně a nádherně voněla. Nakláněla se trošičku ke straně a obracela svou krásnou hlavičku vstříc lidem. Ale potom přišla o všechny listy. Podzimní vítr orval i květní plátky, růže zůstala holá a vypadala šeredně.

Malá cibulka by přesto byla radši vedle ní než sama ve skleníku. Raději by umřela, pomyslela si smutně. V tom přišel zahradník. Opatrně cibulku vyndal."Jsi už připravená?" zeptal se. Cibulka se v jeho dlani schoulila. Nevěděla, co s ní zahradník zamýšlí. Určitě ji chce vyhodit. Ale zahradník s ní vyšel na zahradu, vedle záhonu růží vyhloubil malou jamku a položil cibulku do hlíny.

„Tak vidíš!" triumfovala růže. Ale cibulka už neodpovídala. Podzim jí přikryl silnou vrstvou spadaného listí. Potom přišla zima. Nechala růži ztuhnout chladem a pokryla zahradu bílou peřinou. Růže bědovala, ale cibulka neříkala nic. Spala tvrdě pod zemí.

A už je tu jaro. Slunce zahřívá promrzlou půdu a probouzí slunečními paprsky malou cibulku k životu. Ta se protahuje, zívá a roste ze země jako radostný žlutý jarní kvítek.

„Kdopak jsi?" diví se růže.
„Copak ty už mě neznáš?" odpoví překrásná narciska.

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo.
Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Jan 12,24 

Mnoho krásných jarních dnů vám přeje Popelka