Oříšek

Kdysi kdesi za velkými horami a zelenými dolinami žila malá holčička se svým telátkem. Holčička ležela na louce a spokojeně se koukala, jak se pase její telátko a bylo jim spolu náramně dobře. Holčička slastně přivřela očka a pozorovala mraky, jak plují oblohou. Každý byl jiný, a tak si představovala, že jeden je šlehačková hora, druhý zas krokodýl a tamten veliký třeba leknínový květ a ten hned za ním? Co ten může jenom být? A jak se tak na něj dívá, zdá se jí to, nebo to není pravda? Ten mrak se pomalounku rozhoupal a začal klouzat níž a níž. Houpal se a klesal, až byl holčičce na dosah ruky. Malounko se naklonil a najednou z něj sjela kytička. Ale ne ledajaká. Byla to kytička pravých lesních jahod a kolem nich jetelový věneček.

Holčička radostně zatleskala ručkama a hned se pustila do jahod a telátko samozřejmě nezůstalo pozadu a už si pochutnávalo na jetelince. To vám byla dobrota! „To byl ale hodný mrak“, pomyslela si holčička.“Taky můžeme někomu udělat radost jen tak.“ A hned vyskočila a nanosila sama pořádnou hromádku dříví ke kamnům, aby s tím neměla maminka žádné starosti. Když to maminka uviděla, pochválila holčičku, usmála se a řekla si:“To mám hodnou holčičku doma. Taky musím někomu udělat radost jenom tak“. A hned šla pro mouku, máslo a už chystala koláčky, které mají doma všichni rádi.

Mrak byl ohromně spokojený a plul si dál svou oblohou. Nějak se zasnil nebo co,že si ani nevšiml, že ostatní mraky a mráčky jsou daleko za ním a on zůstal na obloze sám samotinký. Jenom sluníčko pálilo ze všech sil. Mrak se rozhlédl, kam až se to dostal a zase uviděl holčičku. Byla ale úplně jiná, než ta první. Byla smutná a nešťastná. Stála na své zahrádce a všude kolem byly zvadlé rostlinky. Nic tam nechtělo růst. A jak by taky mohlo. Nikde ani kapka vody a půda úplně rozpukaná suchem. Holčička obrátila svou tvářičku k mraku a v jejích očkách byla malinká naděje:“Že by aspoň trošičku vody? Aspoň malinký deštík?“ Mrak to zpozoroval, ale byl sám. „Na to jsem moc malý“, pomyslel si. „Ale něco přece jenom mohu udělat“. A vydal se po obloze tam, kde mohl zastínit sluníčko tak, aby byl stín na celé zahrádce. Teď už sluníčko tak nepálilo, ale to bylo pro zahrádku málo. A mrak to viděl. Dlouho přemýšlel, dlouho váhal. Protože jedna možnost byla, ale té se bránil. Holčička znovu obrátila hlavičku k obloze a vděčně se podívala na mrak. „Musím to udělat. Nikdo jiný jí nepomůže“,pomyslel si mrak. A tak se rozhodl. Nadechl se, trošku se zaklepal, protože měl strach z toho, co se chystal udělat, a pak spustil. Nejdřív jednu kapičku, druhou, třetí, a pak už pršelo a pršelo.

Mrak ale věděl, že jestli chce zahrádku zalít tak, aby jí to pomohlo, že se musí vypršet skoro celý. Že z něj skoro nic nezbude a jestli příjde vítr, tak ho rozmetá po obloze a to bude úplný konec. Teď na to ale nechtěl myslet. Pouštěl dolů na zem proudy životodárné vody a trochu hořce si pomyslel, jak bylo snadné rozdávat jahody a jetelíček, když ho to nic nestálo a jemu to přinášelo potěšení. Teď prožíval taky potěšení, ale takové velmi zvláštní. Aby mohla být holčička šťastná musel jí dát sám sebe. Ale rozhodl se a vůbec toho nelitoval. Tato holčička pomoc opravdu potřebovala.
Když zalil celou zahrádku, byl tak slaboučký a malinký, že se sotva dovlekl na nejbližší kopec, tam se zastavil, lehl si na něj, zavřel oči a odpočíval a odpočíval. Najednou nad sebou uslyšel malé hlásky. Kouknul se a oni to byly dva docela malé mráčky a domlouvaly se“.

„Viděl jsi to? To bylo něco!!! Víš co si myslím? Že když se spojíme dohromady, že z nás bude mrak dost silný na to, abychom zachránili tady toho našeho druha, a když zavoláme i ostatní mrňavé mraky, že něco zmůžeme. Zachráníme tak i tu holčičku.“

Toho roku se na zahrádce urodilo tolik zeleniny a ovoce, že zůstaly zásoby i na zimu, a dokonce i pro náhodné pocestné něco zbylo. Lidé chodili kolem a kroutili hlavami, jak v takové pustině z ničeho nic vznikla taková krásná zahrádka a vůbec to nemohli pochopit.

Z knížky Povídánky pro hajánky.